Děvčátko Momo
Před časem jsem byla požádána, jestli bych nenafotila generální zkoušku jednoho představení souboru Cylindr v Divadle Kampa.
Focení divadla mě vždycky lákalo, ale vzhledem k tomu, že moje výbava je z dob, kdy jsem fotila hlavně přírodu, nemám dostatečně světelné objektivy. Ale řekla jsem si, jde o zkoušku, tak proč ne.
Doma jsem nastavila vyšší citlivost a ostatní ponechala náhodě. Do di - vadla jsem přišla dřív, abych se seznámila s prostorem a hlavně herci a aspoň trochu jsme si na sebe zvykli. Prostor byl malý, fotit se proto dalo bez rušení z těsné blízkosti miniaturního jeviště i z přiměřeného odstupu hlediště. Jak herečky, tak i já jsme se chvíli zahřívaly a „osahávaly“, padlo pár zkušebních replik, písniček a záběrů, a pak už se generálka rozjela před rodinným publikem Duškových soustředěně a naplno.
Nejdřív jsem jen pozorovala, abych se „naladila“ na energii, pohyby a mimiku obou hereček se zajímavými tvářemi. Po chvíli jsem se přistihla, že sedím na zemi skrytá tmou, foťák zapřený mezi koleny, jedno oko sle - duje dění hledáčkem a druhé vnímá celek hry – obě pak zkoušejí vyčkat a odhadnout ten pravý oka-mžik, vystihnout ten nepatrný předstih situace následující a dát v ten správný ČAS příkaz ukazováčku na spoušti: „Teď!“ Sledovala jsem pouť děvčátka Momo za tajemstvím a záchranou ČASu, stala jsem se součástí její fantazie i dynamiky, ale sama jsem si připadala jako v příjemném bezČASí, kde hlavní roli hraje jen má intu - ice, předvídavost a pohotovost. Byla jsem zvědavá, jestli se mi poved - lo vystihnout tichá gesta, výrazy, ten neviditelný svět a život, který žije v duších obou hereček, a zastavit spouští ČAS.
Mám ráda přirozenost, takže se i v digitální éře snažím fotit tak, aby se snímky co do expozice ani výřezů nemusely příliš upravovat v počítači.
Děvčátko Momo je komorní, snové představení pro děti, které strhne nejen je, ale i rodiče. Knižní předlohu německého spisovatele Michaela Endeho Děvčátko Momo a ukradený ČAS (1973) zdramatizovala Iveta Dušková. Jak se píše v programu, hra napínavou a poetickou formou od - krývá fatální nebezpečí naší civilizace – nedostatek ČASu. Ale kam se ČAS poděl? Kde se skrývá? Kradou nám ho šediví muži v šedivých oblecích a buřinkách, s šedivými obličeji a doutníky?
Příběh rozehrávají dvě ženy – Iveta Dušková a Petra Bílková, které na cestě za hledáním odpovědí doprovázejí loutky. Ty jsou stejně jako kostýmy a jednoduchá scéna z výtvarné dílny Eriky Bornové a Ivana Antoše. Proměnu kulis, a tím i gradaci putování za osudem ČASu i člověka, zajišťují minimalistické prostředky: zpěv a světlo – bílé, červené a modré. V kontrastu s jejich hravostí se o to lépe vnímají závažné myšlenky.
Divadlo Kampa stojí na břehu Čertovky, uprostřed zákoutí pražské Malé Strany, která drží magickou ruku nad působi - vostí divadelních příběhů... Vzniklo v září 2010 a provozuje ho občanské sdružení Paralela; záštitu poskytuje Jaroslav Dušek. Můžete sem zajít na představení pro dospělé i děti, na kon - certy, semináře či přednášky a besedy o tématech týkajících se různých žánrů a kultur.